Toto by měl být takový úvodní článek, proč to všechno dělám a co mě k tomu vedlo.
Já měla v životě dva opravdu velké sny. Jeden, chtěla jsem si udělat vizážistický kurz a věnovat se vizážistice. To jsem si splnila v lednu, kdy jsem tento kurz absolvovala a vrhla se po hlavě do tohoto, pro mě zatím neznámého bussinessu. Až nyní po půl roce podnikání a snahy se prosadit, mohu říct, že to není žádný med. Jednou jste nahoře a jednou dole. Je to opravdu těžké, ale pokud Vás to baví, tak Vám to za to stojí.Mě to stálo za to. Tento článek, ale není o vizážistice, je o mém druhém snu a tou je Amerika.
Na konci června, když se začínal blížit odjezd M do Skotska(odjíždí posledního srpna), se mi začala hlavou honit myšlenka, že bych také mohla někam vyjet, abych si zkrátila to čekání. Prvně mě napadla Anglie, kde bych si přes agenturu mohla sehnat práci, vydělat si hezké peníze a naučit se jazyk. Jenže, pak jsem se sešla s Liduškou, mou bývalou kolegyní a kamarádkou, která se rozhodla odjet do Anglie jako au-pair, aby si zlepšila aj. Má okamžitá první otázka po tom, co mi svůj plán prozradila byla, proč nejede do Ameriky. Odpověď byla jednoduchá, není ve věkovém limitu. V tu chvíli mi to ani nepřišlo, řekla jsem, že je to škoda, však ona Anglie je také krásná. Vždy, když se o ní mluví, si vzpomenu na svůj výlet v rámci výměnného pobytu. Jak moc se mi tam líbilo, tedy až na to jídlo. Jak si někdo může dát brambory s toustem a s listovým těstem a k tomu fazole. Jediné, co je na tom nutričně hodnotné jsou ty fazole, které já nejím a pak tedy brambory, které by neměli být u večeře. Jinak je to sacharid, se sacharidem a dalším sacharidem + bílkovina v podobě těch fazolí.
No jenže po pár dnech po tomto rozhovoru, na mě pořád vyskakovala reklama na Cultural Care aneb chcete se stát aupair v Americe. Nedalo mi to a rozklikla jsem ho. Ten klik byl osudný. Začala jsem vše projíždět a zjistila, že je možnost informační schůzky. Prvně jsem se ptala M co na to říká? On zareagoval, tak jak bych ani nečekala, že mě moc podporuje a stojí na mé straně, že mi nechce bránit ve snech a naprosto to chápe. Myslím, že v tu chvíli jsme si ani jeden pořádně neuvědomovali, co to pro nás znamená, to přišlo až časem. Tak jsem si zarezervovala schůzku na 7.7.
No mohu Vám říct, že jsem měla pocity na houpačce. Chvíli jsem byla šťastná, že by se to vše mohlo uskutečnit, pak jsem brečela, protože bych rok neviděla M a tak pořád dokola. Pláč a smích.
Měla jsem týden do informační schůzky tzn. musela jsem udělat průzkum. Googlila jsem a našla pár blogů, nejvíce mě zaujal blog od Mišule v USA, který byl velice dobře psaný a já se do toho začetla, jedna dvě. Zjistila jsem si tam a i jinde opravdu hodně věcí, takže jsem byla na schůzku velice dobře připravená a věděla, co mě čeká a nemine a také informace o programu.
Přišel mi po potvrzení schůzky, že mohu být o krok napřed a začít vyplňovat přihlášku. Chvíli jsem rozmýšlela, zda mám nebo nemám, ale chopila jsem se toho, že začnu....Ta přihláška pro mě byla stejně náročná jako podávat daňové přiznání. Pracovala jsem na ní opravdu pečlivě a nic jsem neodbyla jen jednou větou. Po třech dnech souvislého vyplňování, jsem měla dost. Měla jsem depku, že mluvím anglicky, jak batole a že vůbec nemám potřebné schopnosti proto, aby si mě nějaká rodina vybrala. To jsem ještě netušila, že mě den po této depkoidní náladě čeká telefon s Marikou, z CC agentury, která se mě vyptala na pár informací, jako zkušenosti s dětmi, řízení auta a angličtina a naprosto mě odzbrojila a zažehla nonou jiskru naděje, když mi řekla, že jsem naprosto perfektní uchazeč o tento post.
Po schůzce bylo úplně jasno. Do konce týdne jsem vyplnila celou přihlášku a další týden strávila tím, že jsem si domluvila srazy a žádala o reference. Než jsem 19.tého odjela do Řecka na dovolenou, měla jsem vše vyplněné a čekala jestli mě v Americe schválí.
Rodina a přátelé se mne potom hodně ptali, proč Amerika, proč nejdeš do Anglie, ta je blíž. Jenže do anglie si mohu za 4 tisíce koupit letenku kdykoliv, ale do Ameriky to tak snadno neuděláte. Už se mi také blíží konec věkového limitu a mě to značilo poslední příležitost, jak tam legálně strávit delší dobu, než 3 měsíce na ESTU.
Vždy jsem se snažila jít si za svými sny, protože jsem nechtěla být ten člověk, co se ve 40 letech s dětmi ve škole probudí a bude si říkat: "Kdybych tohle a Kdybych tamto." Chci říct: "Zkusila jsem to!" Nelíbilo se mi to a šla jsem jiným směrem nebo líbí se mi to, zůstávám v tom a zdokonaluji se. Ať už je to vizážistika, cestování, vysněná práce, koníček nebo něco jiného. Snažím se žít svůj život naplno.
Follow my blog with Bloglovin
