Viva la Mexico aka Whale watching in San Ignacio Lagoon

Protože v tomto případě myslím, že fotky mluví sami za sebe, co jsem v Mexiku dělala, budu vcelku stručná.
Cesta do Mexika probíhala následovně. Ráno jsme vyrazili autobusem přes mexické hranice a skrz Tichuanu na letiště, kde jsme letěli takovým malým dopravním letadlem a přistáli někde v pustině, na prašné přistávací dráze, pokud se tomu tak dá říkat a dodávkou se přesunuli do malého přístaviště, kde nás nalodili na malé motorové čluny a dopravili do kempu.
Já jsem dozvěděla 14 před odletem od Camille, že budeme kempovat, což bylo "milé" překvapení, že budeme ve stanech, nějak jsem si to nedokázala představit s miminkem kempovat.
Musím ale říci, že jsem opravdu byla mile překvapena, protože stany to byli krásné a prostorné s lehátkem, takže já se vyspala krásně a kdyby nebylo toho šíleného vichru v noci, který házel plachtou stanu, která pinkala do lehátka a rámu stanu a vytvářela tak hluk. který byl slyšitelný i přes ucpávky do uší, řekla bych, že to bylo ubytování velice komfortní. Žádné koupelny, ale umývárny, kdy voda se ohřívala v pytlících na solární ohřev, které jste následně zavěsili v umývárně na háček a voilá sprcha byla na světě. Co mě, ale velice překvapilo byly jednoznačně záchody, které měli klasický klozet s nášlapným splachováním. Pro mě to byla naprostá výhra, co si budeme nalhávat!

Každý den po snídani a po obědě jsme jeli na motorových člunech pozorovat velryby, které jsme v průběhu dne a noci mohli vidět i slyšet  z našeho kempu. Řeknu Vám, jen tak si jet na člunu a najednou vedle vás velryba vyfoukne gejzír vody a vy si ji můžete při troše štěstí pohladit a dát ji dokonce i pusu, tomu říkám zážitek, na který se nezapomíná. Fotky Vám řeknou opravdu více. Škoda, že jsem neměla možnost létacího droida, abyste mohli více posoudit jak obrovské velryby jsou s porovnáním našeho člunu.

Obvykle po odpoledním pozorování přišla na řadu přednáška o velrybách a dokonce jednou jsem měla možnost si zajít s Camille na krátkou procházku na pláž, což bylo velice příjemné. Hezky jsme si popovídaly a uvolnily se.
Poslední pozorovací den jsme si dali malou vyjížďku do laguny na pozorování místního ptactva, velice zajímavé. Přišla jsem si jak ve filmu, byl to opravdu neuvěřitelný zážitek a to prostředí bylo tak jiné, dech beroucí a naprosto nedotčené rukou člověka.

My April destination was San Diego, California

Do San Diega jsem cestovala společně s mojí bývalou host rodinou, která mě vzala sebou, takže to byla taková pracovní dovolená, ale za ten zážitek to určitě stálo.

Celá cesta začala již den před samotným odletem, kdy jsme večer jeli do hotelu v Bostonu, na přespání, protože jsme odlétali kolem sedmé ranní a chodí to tu stejně jako v Čechách nebo na kterémkoliv jiném letišti, musíte tu být tak hodinu a půl předem. S dětmi musí člověk počítat delší dobu, protože přeci jen než se projde s kočárkem, dvěmi autosedačkami a "vajíčkem", tak to trvá pěknou dobu a zabrali jsme na notnou chvíli celou jednu bránu. Zdárně jsme prošli a čekali na let, který mě děsil upřímně ze všeho nejvíce, protože jsem nikdy před tím neletěla s dětmi – hlavně takhle malými. Navíc vím, jak se umějí chovat po hodině v autě. Takže jsem měla samozřejmě obavy. Seděli jsme já s M (2,5 roku), HD s A (4 roky) a HM s bambulkou (10 měsíců). Tento let byl plně obsazen, takže vedle nás někdo seděl i když původní myšlenka HM, že koupila letenky – dítě u okénka a dospělí v uličce, kdy při plně neobsazeném letu, by pravděpodobně místa uprostřed zůstala neobsazená, by bylo fajn, to se nám poštěstilo při zpátečním letu.

Let byl úmorný, já jsem neusla, M spal při vzletu tak půl hoďky a pak usnul těsně před přistáním, takže jsem ho pak musela budit. HD byl nabroušený, protože jsme museli tahat autosedačky, které prostě HM chtěla – mě to tedy také přišlo trochu uhozené na hlavu, protože pokud bychom ztroskotali, tak nevím zda by zrovna ty autosedačky něčemu pomohly, ale ať si to dělá jak chce.

No vyráželi jsme v 7 ráno, let trval nějakých 6 hodin a dorazili jsme po 10 ranní tamního času – San Diego je o tři hodiny pozadu na rozdíl od Bostonu, takže 9 hodin ku Praze.

Oproti Bostonu tam bylo teplíčko a všude palmy. Celkově ta květena a architektura i místní obyvatelé byli jiní. Byla tam větší akumulace turistů než třeba v Bostonu, více mexičanů a mexických restaurací. Rostliny, které známe z Čech jako exotické tu rostou jako plevel. Přijeli jsme v době kdy vše kvetlo, takže oči mi jen přecházeli.

Hotel jsme měli ve starém městě, což jsem následně shledala jako turistické centrum dění. Připadala jsem si jako ve Westernovce. Kaktusy, budovy s lítacími dveřmi, verandami a všude mexické oděvy na prodej. Ještě aby z některého domku vyšel gringo a začala pravá přestřelka a opravdu bych si myslela, že jsem se vrátila zpátky v čase.

Prošly jsme se prvně celá rodina, dali si zmrzlinu místo večeře a šli si lehnout, protože naše těla se cítila na bostonský čas a tudíž jsme už v 5pm zívali a chtělo se nám spát.

Druhý den jsme se sešli na snídani a poté jsem měla chvilku volno, protože HM měla schůzku s její kamarádkou, takže jsem si šla projít staré město sama, koupila si nějaké suvenýry, pohledy, které jsem hned napsala, nicméně nenašla poštu, abych koupila mezinárodní známky a tak jsem je poslala až z domova. Koupila si ice tea a pádila zpátky do hotelu, protože jsme odpoledne jeli na mnou navrženou pláž Coronado. Coronado Hotel je snad jeden z nejslavnějších hotelů v San Diegu, díky tomu, že se zde ubytovávali vysoce postavení lidé a také zde byl natočen film Někdo to rád horké s Marylin Monroe. Před tím jsme si dali jak jinak než mexický oběd, tak jako den předtím a den potom a dalších x dní v Mexiku. Hihi.

Pláž byla velice rušná, ale plná mušlí! Hned jsem myslela na mamku a tetu, jak by nevěděly radostí, kterou mušli zvednout první. Já měla stejný problém, ale nakonec jsem něco vybrala. Moře bylo ledové, ale blbli jsme s dětmi až jsme byli mokří až po kolena.

Večer jsem si ještě vyšla na procházku, abych se podívala na západ slunce, ale tak nějak jsem ho prošvihla. Procházka to byla. ale opravdu pěkná.

Třetí den přiletěla Camila, ex au-pair, kterou jsme později odpoledne vyzvedli na letišti. Ještě před vyzvednutím jsme stihli zajít do Marine Muzea, kde jsme si prohlídli koráb, ruskou ponorku, americkou ponorku Dolphin a nějakou malou bárku a v jedné lodi, která sloužila jako zázemí pro muzeum, jsme si mohli prohlédnout, jak vypadá kotelna – která velice připomínala snímky z Titanicu. Byla to úžasná podívaná. Po vyzvednutí Camile, kterou jsem konečně poznala osobně a přišlo mi, jako bych se s ní znala odjakživa, do té doby jsem si s ní jen psala, skypovala a posílala hlasové zprávy přes What's up.

Zpátky k věci, po jejím vyzvednutí a také vyzvednutí sendvičů na oběd, jsme jeli do San Diegské Zoo, která je obří. Jakože fakt obří. HD říkal, že jí jednou prošel se svým bratrem rychlejší chůzí asi za 5 hodin. Takže si představte, za jak dlouho ji můžete projít s dětmi a kočárkem, když stále někdo potřebuje čůrat, jíst, přebalit. Děti jsou všude stejné a jen co jsme vešli do Zoo, ptali se na jídlo a pití a pak si stěžovali, že bolí nožičky. Koho ti to mami připomíná, hm? Haha.

Celý uťapkaní jsme dorazili do hotelu a já s Camile jsme ještě vyrazily do víru nočního života, zakempily to v prvním baru a nerušeně si povídaly, dokud nás opravdu nepřepadlo naprosté vyčerpání a dobelhaly se do hotelu (podotýkám, že jsme se belhaly opravdu vyčerpáním a né...hm, společenskou únavou).

Další den na nás čekala náročná přeprava do Mexika, kdy jsme vystřídali snad všechny dopravní prostředky, krom vlaku, ale to už raději nechám zase na příště (sama doufám, že to nebude příští rok), protože je toho hodně co vyprávět a popsat. Byl to opravdu životní zážitek, který by mě asi ani nenapadlo, že někdy zažiji.