Do San Diega jsem cestovala společně
s mojí bývalou host rodinou, která mě vzala sebou, takže to byla taková
pracovní dovolená, ale za ten zážitek to určitě stálo.
Celá cesta začala již den před
samotným odletem, kdy jsme večer jeli do hotelu v Bostonu, na přespání, protože jsme odlétali kolem sedmé ranní a chodí to tu
stejně jako v Čechách nebo na kterémkoliv jiném letišti, musíte
tu být tak hodinu a půl předem. S dětmi musí člověk počítat delší
dobu, protože přeci jen než se projde s kočárkem, dvěmi autosedačkami a "vajíčkem", tak to trvá pěknou dobu a zabrali jsme
na notnou chvíli celou jednu bránu. Zdárně jsme prošli a čekali
na let, který mě děsil upřímně ze všeho nejvíce, protože
jsem nikdy před tím neletěla s dětmi – hlavně takhle malými.
Navíc vím, jak se umějí chovat po hodině v autě.
Takže jsem měla samozřejmě obavy. Seděli jsme já s M (2,5 roku), HD s A (4 roky) a HM s bambulkou (10 měsíců). Tento let byl plně
obsazen, takže vedle nás někdo seděl i když původní myšlenka
HM, že koupila letenky – dítě u okénka a dospělí v uličce,
kdy při plně neobsazeném letu, by pravděpodobně místa uprostřed
zůstala neobsazená, by bylo fajn, to se nám poštěstilo při zpátečním
letu.
Let byl úmorný, já jsem neusla, M
spal při vzletu tak půl hoďky a pak usnul těsně před přistáním,
takže jsem ho pak musela budit. HD byl nabroušený, protože jsme
museli tahat autosedačky, které prostě HM chtěla – mě to tedy
také přišlo trochu uhozené na hlavu, protože pokud bychom
ztroskotali, tak nevím zda by zrovna ty autosedačky něčemu pomohly,
ale ať si to dělá jak chce.
No vyráželi jsme v 7 ráno, let trval
nějakých 6 hodin a dorazili jsme po 10 ranní tamního času – San
Diego je o tři hodiny pozadu na rozdíl od Bostonu, takže 9 hodin
ku Praze.
Oproti Bostonu tam bylo teplíčko a
všude palmy. Celkově ta květena a architektura i místní
obyvatelé byli jiní. Byla tam větší akumulace turistů než
třeba v Bostonu, více mexičanů a mexických restaurací.
Rostliny, které známe z Čech jako exotické tu rostou jako plevel.
Přijeli jsme v době kdy vše kvetlo, takže oči mi jen přecházeli.
Hotel jsme měli ve starém městě,
což jsem následně shledala jako turistické centrum dění.
Připadala jsem si jako ve Westernovce. Kaktusy, budovy s lítacími
dveřmi, verandami a všude mexické oděvy na prodej. Ještě aby z
některého domku vyšel gringo a začala pravá přestřelka a
opravdu bych si myslela, že jsem se vrátila zpátky v čase.
Prošly jsme se prvně celá rodina,
dali si zmrzlinu místo večeře a šli si lehnout, protože naše
těla se cítila na bostonský čas a tudíž jsme už v 5pm zívali
a chtělo se nám spát.
Druhý den jsme se sešli na snídani a
poté jsem měla chvilku volno, protože HM měla schůzku s její
kamarádkou, takže jsem si šla projít staré město sama, koupila
si nějaké suvenýry, pohledy, které jsem hned napsala, nicméně
nenašla poštu, abych koupila mezinárodní známky a tak jsem je
poslala až z domova. Koupila si ice tea a pádila zpátky do hotelu,
protože jsme odpoledne jeli na mnou navrženou pláž Coronado.
Coronado Hotel je snad jeden z nejslavnějších hotelů v San Diegu,
díky tomu, že se zde ubytovávali vysoce postavení lidé a také
zde byl natočen film Někdo to rád horké s Marylin Monroe. Před tím jsme si dali jak jinak než mexický oběd, tak jako den předtím a den potom a
dalších x dní v Mexiku. Hihi.
Pláž byla velice rušná, ale plná
mušlí! Hned jsem myslela na mamku a tetu, jak by nevěděly
radostí, kterou mušli zvednout první. Já měla stejný problém,
ale nakonec jsem něco vybrala. Moře bylo ledové, ale blbli jsme s
dětmi až jsme byli mokří až po kolena.
Večer jsem si ještě vyšla na procházku, abych se podívala na západ slunce, ale tak nějak jsem ho prošvihla. Procházka to byla. ale opravdu pěkná.
Třetí den přiletěla Camila, ex au-pair, kterou jsme později odpoledne vyzvedli na letišti. Ještě
před vyzvednutím jsme stihli zajít do Marine Muzea, kde jsme si
prohlídli koráb, ruskou ponorku, americkou ponorku Dolphin a nějakou
malou bárku a v jedné lodi, která sloužila jako zázemí pro
muzeum, jsme si mohli prohlédnout, jak vypadá kotelna – která
velice připomínala snímky z Titanicu. Byla to úžasná podívaná.
Po vyzvednutí Camile, kterou jsem konečně poznala osobně a přišlo
mi, jako bych se s ní znala odjakživa, do té doby jsem si s ní jen psala, skypovala a posílala hlasové zprávy přes What's up.
Zpátky k věci, po jejím vyzvednutí
a také vyzvednutí sendvičů na oběd, jsme jeli do San Diegské
Zoo, která je obří. Jakože fakt obří. HD říkal, že jí
jednou prošel se svým bratrem rychlejší chůzí asi za 5
hodin. Takže si představte, za jak dlouho ji můžete projít s
dětmi a kočárkem, když stále někdo potřebuje čůrat, jíst,
přebalit. Děti jsou všude stejné a jen co jsme vešli do Zoo,
ptali se na jídlo a pití a pak si stěžovali, že bolí nožičky.
Koho ti to mami připomíná, hm? Haha.
Celý uťapkaní jsme dorazili do
hotelu a já s Camile jsme ještě vyrazily do víru nočního
života, zakempily to v prvním baru a nerušeně si povídaly, dokud
nás opravdu nepřepadlo naprosté vyčerpání a dobelhaly se do
hotelu (podotýkám, že jsme se belhaly opravdu vyčerpáním a
né...hm, společenskou únavou).
Další den na nás čekala náročná
přeprava do Mexika, kdy jsme vystřídali snad všechny dopravní
prostředky, krom vlaku, ale to už raději nechám zase na příště (sama doufám, že to nebude příští rok),
protože je toho hodně co vyprávět a popsat. Byl to opravdu
životní zážitek, který by mě asi ani nenapadlo, že někdy
zažiji.
