Podzimní návštěva Gloucesteru | Fall in Gloucester

Tak jsem si konečně našla čas na sepsání pár řádků. Snažím se si udělat lepší time management, jenže i když ho mám sebelepší, tak mě přepadne únava a já odpadnu u Dr.House nebo Gilmorovek.

Napíšu o minulém pátku třináctého, kdy jsme jely se Sophie, já jsem řídila, podívat se do Gloucesteru. Gloucester je rybářské městečko u oceánu a na mapě ho najdete nad Bostonem. Sophie má moc hezky zpracovanou německou knížku o Nové anglii a má tam mnoho doporučení. Moje knížka je také dobrá, ale její má více obrázků a v mé třeba Gloucester zmiňovaný není.

Nicméně ráno jsme se vydaly kolem 10 na cestu. Musela jsem předtím natankovat a prostě mi stále nefunguje moje karta v těch jejich stojanech, takže musím dovnitř říct, že chci natankovat na 25 dolarů, což je plná nádrž a oni mi dají limit na stojan, kde stojím a už se o nic nestarám. Cesta nám trvala asi hodinku a čtvrt, kterou jsme strávili klábosením. Co jsem se dozvěděla, neuvěříte. Ptala jsem se Sophie, jestli jí už přišlo SSN (to číslo) a ona že jo. Tak jsem se ptala, zda si zajede udělat ten řidičák, no a to jsme se právě dostaly na téma řidičáku a ona se mi přiznala, že svůj získala vlastně díky administrativní chybě a nepřítomnosti jejího lektora. Nevím jak přesně to mají v německu, ale podle toho co říkala, tak píšou test na počítači a pak ho někdo ještě překontroluje. No a ten někdo, její lektor, nebyl přítomen, pouze nějaký úředník a ona když dokončila test a neudělala ho (již podruhé), tak úředník napsal prošla a šla na jízdy. Ty dělala také na dvakrát, protože poprvé projela na červenou, která prý ale nesvítila. Haha, asi jako ta, když jsme jeli spolu, Sophie byla také odhodlaná mě přesvědčovat, že nesvítila. No a tak mi dál vypráví, že normálně se jí to nestává, aby jela na červenou, ale že musela prostě hlídat tolik věcí, jako značky, rychlost, ostatní auta a Semafory. Jééé, ještě teď se tomu musím smát. Pak jsme si probírali školu, kluky, host rodinu, plány na Vánoce a naše narozeniny, protože je máme dva dny po sobě.

Ona je to fakt milá holka až na ty její řidičské dovednosti. Je také dobrodružná jako já. Raději někam jde/jede na výlet a já jsem za to moc ráda, že mám takového parťáka. Sice občas mě překvapí její zbrklost a impulsivní jednání, ale i tak jsem za ní ráda.

Když jsme dorazily do Gloucesteru, první co nás po kruhovém objezdu uvítalo, byla obrovská cedule s jeho nápisem, kterou jsme jak jinak musely prostě vyfotit. No a pak už do centra. Městečko je plné nádherných domečků, ta architektura byla opravdu úchvatná, asi hlavně protože je to něco jiného než ta naše evropská klasika. Musím se ale přiznat, že když tak chodím občas těmi městy a někdo na FB přidá fotku z Prahy, tak musím říct, že ač jsem si toho nikdy nevšímala asi ani tolik nevážila, tak máme nádherné hlavní město (i ostatní města). Můžeme být hrdí, na to, že z našich měst dýchá historie.

Nicméně toto městečko je zhruba z roku 17-cet něco a stav některých domků tomu i odpovídá. Stejně se mi moc líbí. Je to prostě něco jiného než kámen a zdivo.

Narazily jsme na nádherný kostel v centru města, kde jsme zaparkovaly, udělaly pár fotek a potom se šly projít až dolu k přístavu. Všude jsme narážely na restaurace nabízející humry a jiné mořské dobroty. Chtěla bych vyzkoušet humra, podle mě mi bude chutnat, jelikož mi chutná i krab, ale těžko říct. Také jsme potkaly pošťáka, který si se mnou hned začal povídat, když viděl, že si fotím muzeum, došel nám pro mapu a ukázal, co je tak nejkrásnější na městě. Pak jsme v přístavu, když jsme se procházely po molu a chtěly jedna druhou vyfotit na lavičce, pozdravil nás rybář Scott a tak nám tak trochu povídal o městě, do jakých restaurací dováží ryby a humry a bylo to takové milé. Hned jsem se ho optala zda se s ním mohu vyfotit a zveřejnit to, vůbec neváhal. Mohu říct, že potkáváme samé milé lidi. Pak v krámku, který by se ti mami opravdu líbil, tak jsme si začaly povídat s prodavačkou, musela jsem jí ten obchod pochválit a ona se ptala odkud jsme, a že byla toto léto v Berlíně, tak se trochu pohrobaly se Sophie v zeměpisu a šly jsme dál.

Nejvíce mě nadchla ta pláž. Bylo to impozantní, jelikož foukal hodně vítr a foukal suchý písek z dun na kraji pláže, přes ten tmavý, mokrý písek a vytvářelo to takovou plovoucí hladinu, asi jako když v divadle nebo na jiné akci pustí suchý led. Viděla jsem to několikrát na fotkách, ale nikdy ne na živo a bylo to fenomenální. Na té pláži bych mohla strávit celý den, jen si tak přinést lehátko, lehnout si tam, zabalit se do deky, poslouchat moře a sledovat vlny a surfaře. Nádhera, Vím, že se tam určitě ještě podívám.

Dostaly jsme po procházce pořádný hlad a tak jsme si sedly do místní kafeterie, kde jsem si dala asi nejlepší panini, které jsem kdy jedla. To byl výbuch chuťových buněk. Domácí houska, domácí bazalkové pesto, výborné kuře a avokádo, no symfonie pro chuťové pohárky. Byl to den jak se patří.

Na cestě zpátky jsme se ještě zastavily pro sladkou tečku v Cheesecake Factory, což je mezi au-pair hodně populární. No bylo to výborné, ale ta porce se nedala sníst, jelikož to bylo šíleně přeslazené, i když jsem si dala mangovo-limtkový, což bylo i kyselé, ale no teti, máš to lepší! :-D

Divila jsem se, že jsem nedostala cukrovkový záchvat a fakt nechápu lidi, co to jí třeba každý týden. Já mám tak na tři měsíce vystaráno.

Pak jsme to ještě stočily do obchoďáku, který stál hned vedle a pokoukaly se po obchodech. Všude už je vánoční výzdoba a v některých obchodech už hrají vánoční koledy.

*     *     *

Kurzy angličtiny, moje plány na Vánoce a všední dny s procházkami | English classes, my plans for Chrismas and everyday walks

Čeká mě již příští týden šílená jízda, každé úterý a čtvrtek, na sedmou hodinu do Bostonu, kde budu mít výuku angličtiny. Je to trochu vražedná doba na to jet tam, protože jednak pojedu za tmy tam i zpátky a navíc v té největší dopravní špičce. Doufejme, že špička bude jen směrem z města a né do města. Cesta mi zabere, tak asi hodinu a půl, možná méně. Dle dopravy. Benzín, parkování a lístek na metro mi zaplatí HF, což mi přijde od nich moc milé a nad rámec jejich povinností, někomu to neplatí. Jinak si benzín kupuji sama, protože jezdím bez dětí, ještě jsem je vlastně nevezla.

To jsem trochu odbočila, domů budu jistě jezdit vyčerpaná a druhý den mě pravdě podobně klepne z únavy a dětí. Budu chodit na Boston Academy of English a zatím se to zdá jako dobrá volba. Mají vše organizované, posílají mi upozornění, když něco potřebují ode mně, jako třeba už třetí email, že mám vyplnit jejich rozřazovací test a já stále nebyla schopná ho vyplnit. Snad se mi to povede zítra o mé přestávce. Budu tam chodit od půlky listopadu po dobu 6-ti týdnů.

Když jsem mluvila o kurzech s Camilou, ex-aupair, tak mi říkala, že se na lekce vždy moc těšila a já začínám chápat proč, protože jsem dostala svůj pracovní rozvrh a díky lekcím budu mít daleko pravidelnější rozvrh a také trochu více volna, protože mi nějakou dobu zabere dojet do Bostonu, budu mít volno již od 4. Pro mě to je pecka.

Také už pracuji celý týden v kuse až do dalšího pátku, kdy mám konečně off. Toto úterý jsem byla také off, ale moc hezky jsem ho nestrávila, musela jsem si totiž zařídit Social Security Number, což hezky můj strejda přirovnal, že je něco jako my máme v Čechách rodné číslo, tak já tady dostanu také něco takového, je to pro daně a budu lépe dohledatelná v databázi pro všechny úřady. Díky tomu si pak mohu dojít na Registr vozidel a zažádat o Massachusetský řidičský průkaz, který tu všichni doporučují, jelikož prý místní policie mezinárodní řidičáky moc neuznává, Takže v úterý jsem dopoledne jela do Fitchburgu, tam strávila hoďku a půl čekáním, pak to bylo u okénka rychlé, jelikož nám agentura na aupair profilu, který máme, napsala vše co je zapotřebí k vyřízení čísla, Už jen počkat 2 týdny až přijde. Co bylo horší, že mě tam začala bolet hlava a než jsem dojela domu, tak jsem měla migrénu, takže místo obhlídky dvou fitness klubů, jsem doma ležela a čučela na Pottera.

Vánoce strávím u Markétky, která žije v Brooklynu, NYC se svým snoubencem. Je to velké zlatíčko s obrovským srdcem a nabídla mi, ať se u nich zastavím na Vánoce, No nebudu zastírat, že jsem po té nabídce hned nečapla, jelikož kdo by nechtěl vidět vánoční stromeček u Rockefelerova centra, zabruslit si v zasněženém (doufejme) Central Parku a hromadu dalších věcí jako projít se Brooklynském mostu, podívat se na Empire State Building, do ulice, kde bydlela Carrie Bradshaw, navštívit některé s nádherných muzeí, jako třeba MoMA - Muzeum moderního umění nebo Městskou knihovnu a jiná významná místa, navíc vše krásně vánočně vyzdobené, Doufám, že nebudu mít podobný průběh jako Sám doma. Známe své lidi, že?! Už jsem můj plán diskutovala s HM, která mi to v pátek schválila a jen jí musím obeznámit s daty, kdy bych byla pryč a zase doma. Myslela jsem, že mi řekne rozmezí, protože takhle si přijdu ve strašně prekérní pozici, jelikož nechci, abych jí zkřížila nějaké plány a také nechci využívat Markétku moc dlouho, i když mi řekla, že mohu zůstat jak dlouho budu chtít, nechci toho zneužívat. Tak teď se jen domluvit s ní a bude to, budu se mít na co těšit a také na co šetřit a koupit třeba jízdenku, třebas bude levnější, když ji koupím už teď, je to dosti pravděpodobné, protože na Vánoce bude vše zdražené nebo obsazené. Autem nejedu, protože jízda po New Yorku se v mých očích jeví jako sebevražedná mise, respektive vražedná mise pro mé nervy.

Byla jsem včera o své 3 hodinové přestávce na krásné procházce kolem jezera a krom nádherných fotek jsem chytila také klíště, nejhorší bylo, že jsem ho měla vzadu na lopatce a tam se mi vážně nepodařilo ho dostat pryč, tak jsem musela čekat až se vrátí HM a ta mi ho pinzetou surově vyrvala. No nerozpůlilo se, tak to je fajn, ale pořád tam mám bolák a sleduji ho jako ostříž. Hlavně tady jsou ty klíšťáci tak nechutně velký, fuj fuj fuj. Já jsem jančila, jak když vidím pavouka, fakt hnus. Den předtím jsme byli celá rodinka na krátkém pochoďáku a také jsme si domů přivezli bundy plné klíšťát, to se do mě ale žádné nezakouslo, až včera. Stále je tu krásné počasí.

V pátek jsme dokonce strávili celý den venku s dětmi, dopoledne jsme byli na hřišti s jednou HM kamarádkou, po obědě na našich prolejzačkách před domem a odpoledne až do těžké tmy jsme byli na jiném hřišti s dalšími HM kamarádkami, Tam to bylo fajn, protože tam byla opravdu hromada dětí a A (starší) se vyřídil, docela i M (mladší), ale ten se ještě tolik nedruží. Za prvé tam většinou nejsou děti jeho věku a za druhé je trochu mamánek.

*     *     *

Halloweenská párty, návštěva prarodiců v Brooklinu a obhlídka jezera | Halloween party, visit of Grandparents in Brookline and Photo of lake

Jsem se konečně dokopala k napsání dalšího článku, ono to už to totiž bude přesně měsíc, co jsem přiletěla do USA a začala žit ten svůj "Americký sen",

Přiznám se, že jsem teď úplně vygumovaná a nevím co jsem Vám všem řekla a co ne, protože jsem měla Skype se svoji rodinkou, velice vyčerpávajících 5 hodin mluvení, žertuju. Prvně přišla na řadu babi rudenská, která mi volala sama, tímto zdravím, to bychom měli jednu hodinu, Potom mi psala mamča, tak jsem ji rovnou zavolala a to bychom měli dvě hodiny. Bylo to moc príma tě vidět mamí, i když v županu :-D, Promiň já musela. No a pak jsem zkusila zavolat do Ouho, kde byl zbytek rodinky jako moje sestřička, tetička, strejda, babi a děda a dokonce mi přišla říct ahoj moje sestřenka, který se vzbudila. To už totiž bylo asi 11 hodin v Čechách. No a další dvě hoďky pryč a já mohla na večeři. Byla jsem moc ráda, že jsem vás všechny slyšela a některé i viděla. Horší je, že fakt teď nevím, co jsem tu nepověděla a chtěla povědět, ale pověděla jsem to mimo éter při Skypu. Co mi vždycky pomůže je se podívat do mobilu na fotky, jelikož se mi rozřazují podle dnů a díky tomu, že každý den udělám alespoň jednu nebo dvě, tak si docela i rozvzpomenu. Jako třeba teď.

Moje první Halloweenská párty byla pecka. Celý týden totiž říkám, že nikam bohužel nejdu i když bych chtěla, protože jsme nenašly žádnou párty poblíž a najednou mi v pátek, den před Hallowenem píše Marie-Anne - francouzská aupair, se kterou jsem se potkala v Actonu v Julie's Place. No tak ta mi večer před Halloweenem píše, jestli nechci jít s ní a dalšími aupair na párty. No jasně, že chci. Zasvěcení vědí, že to zrovna nebyl můj nejlepší večer, takže jsem byla ráda, že jsem mohla jít druhý den ven a trochu se družit s někým komu je nad 18 let, ale zase pod 30 :-D Není to narážka na ničí věk, jen se snažím říct, že buď se tu culím na mimčo a dělám blbiny, aby se smála a nebo se bavím s HD a HM, což sice je hezká konverzace, ale není to stejné jako s vrstevníkem. Měla jsem dva nápady, buď jít za slečnu Daisy z Gatsbyovských let, jelikož tu dobu já miluji, z hlediska odívání a make-upu, který tenkrát začínal, nebo využít mého uměleckého ducha a jít za "Mlčící ústa" nebo sešitá, říkejte si tomu jak chcete. Marie Anne mi psala něco o té Daisy, tak ústa byla jasná volba, protože proč nebýt originální. Mohu říct, že nakonec to bylo docela úspěšné i když to dalo opravdu práci, nalepit všechny ty stehy. Párty byla v Maynardu, což je asi 15 minut autem a Marie bydlí kousíček odtud, tak jsme si daly spicha u ní před domem. Haha, v noci hledat správný dům, je celkem sranda, kord když tam jedete poprvé a nemůžete přečíst číslo na schránce. Ale dorazila jsem nakonec zdárně i když jsem zaparkovala skoro u každého domu v té ulici. Vyzvedly jsme jen penízky a jelo se. U vchodu hned ochranka a kontrolovali průkazy totožnosti, kolik nám je, tady se to dost hlídá a pouštěli jen nad 21 let. Bar byl prosklený, takže jsme krásně viděli dovnitř jak je plno a jak se párty rozjíždí. Přišly jsme akorát, ještě nebylo úplně natřískáno, takže jsme se dostaly k baru snadno a na tanečním parketu také volno. Na baru si objednat jen Coca Collu byl skoro problém, pořád na mě číšnice zíraly, jestli jako nechci něco k tomu, musela jsem vždy dodat, že budu řídit a pak mi byla donesena Colla bez řečí a bella pronto. Hodně lidí mě zastavovalo, aby se mohlo podívat na mou pusu, někteří si chtěli na stehy sáhnout, ale všichni vesměs mě chválili, že to vypadá jako opravdové a jestli to nebolí :-D. Už e začátku tam po mě pošilhávali dva chlápci, kteří vypadali dost úlisně a jak večer šel a my jsme si s Marií tancovaly na parketu, tak najednou mě někdo čapl za ruku a chtěl se mnou tancovat, no tak to ja měla co dělat. Za prvé jsem tam přišla s Marií a budu tancovat s ní a za druhé si může nechat zajít nějaký úlisný Američan co mě zve na afterpátry k sobě do bytu chuť. No fuj. Kdyby byl alespoň pěkný, ale on to byl fakt takový úlisák a stejně bych nikam s nikým nešla, ani za cenu zlata. Nicméně to byl jen jeden špatný člověk. Potkaly jsme tam nějaké Američanky, které s námi chvíli tancovaly na parketu a tak střídavě pendlovaly mezi barem a parketem, ale všude se k nám hlásily, bylo to strašně vtipné. Prvně jsem si myslela, že je zná Marie Anna, ale to byla mylná domněnka. Ke konci večera byla soutěž o nejlepší masku, kdy mě najednou čapl klaun, který byl u vchodu a vybíral vstupné, že prý budu soutěžit o nejlepší masku. No já čučela, ještě víc, když jsem zjistila, že bych musela vylézt na repro bednu a ukázat se celému davu, no to jsem nedala a jelikož první byli chlapi, tak jsem se proplížila zpátky k Marií Anne, která nevěděla, co se děje, vše ji pověděla a pak jen koukala, Volali mě - Stitched Girl - a asi kdyby mě čapli a dotáhli tam, tak jdu, ale takhle jsem si stála schovaná za jedním velikánem a byla ráda. Mám stále pocit všude kam jdu, že mám na čele vytetované Evropanka a bojím se, že se mnou budou lidé mluvit jinak. Takže díky tomu se moje exhibicionistická část stáhla do ústranní a třeba příště. Nicméně to byl velice povedený večer i když jsme ho strávily jen ve dvou - původně jsme měly jít parta au-pairek, ale většina to odpískala, že jsou unavené nebo tak něco. Také musím přiznat, že Marie, je moc milá holka, jen mi přišlo celou dobu v baru, že se moc nebaví, než jsem asi po hodině a půl zjistila, že to je její normální výraz a pokaždé, když jsem se jí zeptala se usmála a řekla, že jo, že se baví, tak jsem to nechala plavat. Je toho hrozně moc, co bych mohla popsat. Hromada malých historek, které ten večer udělaly výjimečným a neopakovatelným. Třeba útěk z baru, poté co skončila hudba, abych unikla tomu slizounovy, který po mě stále házel očima a významně zvedal obočí. Fujky.

Cesta domu byla klidná a bez problémů. Nemusela jsem jet po žádné dálnici, jen mezi vesnicemi a tady jsou všude cesty docela udržované, co se stavu týče.

Navštívili jsme HM prarodiče v Brooklinu, což je část Bostonu. Při návštěvě jsem zjistila, že HM babička je židovka původem z Rakouska, která utekla těsně před II.světovou válkou s rodinou do Ameriky. Tenkrát neměli nic, začali úplně od nuly a babičce tenkrát bylo asi 12 a musela chodit do třídy s předškoláky, což jsou děti kolem 5 let, protože neuměla ani slovo anglicky. S jejím manželem se vzali když jim bylo 19 a od té doby jsou svoji. Dědeček se mě prvně ptal, jestli jsem z Brazílie, tak jsem se musela zasmát a povídám mu, že bych byla pravděpodobně trochu snědší, kdybych byla odtamtud. Že jsem z ČR a on mi hned začal vyprávět, jak tam před několika lety byli, že byli v Praze a tam se ubytovali u nějakých lidí, protože hotely byli plné a že si to moc užili, že je Praha strašně krásné město, dobře vaří a máme dobré pivo. Také říkali, myslím že babička, že byli v Českém Krumlově, jelikož tam mají kamaráda. No prý mají v Čechách více kamarádů, ale prý se některá města jmenovala trochu jinak před válkou a pak se trochu změnila a ona je nedokázala dohledat. Chápu, že jazyková bariéra, kord co se týče češtiny a našeho používání diakritiky, což Američané neznají, může být velice matoucí. Dědeček se moc zajímal o politickou a životní situaci v ČR, pamatoval si Beneše a když jsem zmínila Havla, tak také věděl. Přiznám se, že tady moje skromná angličtina nestačila, jelikož politická slovíčka opravdu neznám. Snažila jsem se mu vysvětlit, že nejsme moc spokojeni s naším prezidentem a vládou, což mi opáčil, že skoro nikde nikdo. Poté jaké máme problémy s nepřizpůsobivými občany - více korektně to napsat snad ani nemůžu, ale snad všichni víte koho myslím. No a pak že se nám rozrůstají po zemědělských půdách skladové haly a ostatní státy si z nás začínají dělat skladiště. Což je tedy můj názor a myslím, že nejsem daleko od pravdy, kdo se mnou nesouhlasí a chce se se mnou konfrontovat, ať mi napíše do komentářů, nebo mobil, Skype atp. Bylo to velice milé setkání a bohužel na delší dobu poslední, protože staříci na zimu odlétají do svého domku v Californii, aby byli v teple. Zima jim už nesvědčí. Ani se nedivím, nedávno jsem někde četla, že to tady má být horší než loni, tak držte palce. Prý při jedné sněhové bouři napadlo metr a půl sněhu, což je skoro vysoké jak já. By mi byla vidět jen bambulka od čepice. :o))

Mám také špatné novinky a to takové, že v pondělí přišla HM z práce celá přešlá, nejdříve povídá, že bylo hodně případů a pak po večeři z ní konečně vypadlo, že teď půjde už jen dvakrát do práce a pak má vyhazov, Pracovala v nějaké soukromé ordinaci a prý se její šéfová konečně podívala do účtů (vede si svou backoffice sama - pardon, vážně nevím jak to napsat lépe v češtině) a zjistila, že na HM hrozně tratí, protože musí za každého zaměstnance zaplatit nějakou akreditaci nebo co, prostě nějaký poplatek, a že se jí to nevyplatí, když tam HM dělá jen pondělky, tak se s ní rozloučila. Teď tu chudák chodí a je vidět, že jí to opravdu trápí, že neví co dělat. Dneska jsme se bavily, že by chtěla vzít nějaký kurz na vyškolení sestřičky pro dospělé, jelikož teď má atestaci pouze na děti a mohlo by jí to pomoci v nalezení práce, kterou bude stále hledat. HD je tento měsíc skoro pořád v práci, což pro mě znamená více práce. Já mám sotva den a půl volna, což se přiznám, je pro mě docela málo, kord když si chci udělat nějaký výlet. Takže výlety nikam dál, krom NYC teď dlouho nebudou a budu bádat v okolí. Musím HM ale zase nechat, že se snaží dodržet těch 45 hodin na týden. Dává mi přestávky přes den, což mi ale nedopomůže k tomu si tu udělat kamarádky, protože většina aupair má volno dopoledne, když jsou děti ve škole a já se tak nemohu moc družit, i když se snažím a sice to pro mě bude náročnější, ale jistě se skamarádím. Já si tu rodinu vybrala, tak se musím přizpůsobit potřebám, ale už teď vidím jisté výhody v tom mít děti školního věku, což já se nedočkám.

Bych málem zapomněla, vyřídila jsem si kartičku do knihovny, která je mimochodem strašně krásná, knihovna, né kartička. Je to hodně stará budova a uvnitř jsou původní podlahy a někde i poličky, vše je dřevěné a nostalgicky vrže, když zde procházíte. Navíc ta vůně knih tomu dodá své kouzlo, Půjčila jsem si dvě knížky, tak třeba pořídím nějaké fotky z interiéru až je půjdu vrátit. Hned pod knihovnou je jezero, ke kterému jsem se vydala, Je to nejbližší velké jezero. Zábavné na tom je, že člověk řekne jezero (Lake) a oni ho nazývají jezírkem (Pond), což při té rozloze Vám nejde do hlavy. Pořídila jsem zde pár fotek, tak se můžete kochat krásou podzimu, který už pomalu odeznívá. I když teplotně to tento týden fakt není poznat. Máme 20°C a chodíme si jen v tričku, já s dlouhým rukávem, jelikož jsem zmrzlina a ostatní s krátkým rukávem.

*     *      *

Knihovna

Potřebná drogerka

To je ta nepotřebná část, ano zhřešila jsem, ale já musela

Místní hřbitov

Hroby kde jsou vlaječky, jsou hroby vojáků padlých ve válce a jelikož bude příští středu Veterans day, tak jsou všude umístěny

Místní náměstí a park s kostelem a General Store, kde mají vše, můžete zde nakoupit, dát si kafe nebo svačinku

Tento typ kostelů je typický pro Novou Anglii, je v každé vesnici