Sedím na cestě do Newtonu v Bostonu, kde mě vyzvedne rodina a pocity mi dneska jedou na plné obrátky. Jsem na ně moc zvědavá a těším se na to shledání, jestli z nich budu mít stejný pocit jako při Skypu a při mailování. Vždy vystupovali velice srdečně a mile.
Ráno jsem se musela rozloučit se Simčou a Leou, což mi málem už ukápla slzička. Prožili jsme spolu krásné tři dny. Ono se to zdá jako málo, ale když jste v cizím prostředí a nikoho neznáte, jste moc rádi za každou sympatickou osobu. S holkama jsem se velice spřátelila a vím, že zůstaneme v kontaktu i když jsme každá v jiném státě - Maryland, Virginia a Massachusetts.
Musela jsem se vyfotit i se sympatickým němcem z mojí třídy, který si při mém jméně vybavil Wall-Iho a mě to moc potěšilo, protože ten film mám opravdu ráda. Byla jsem ve své třídě jediná češka, a on mě automaticky začlenil do německé skupiny a prostě mi to přišlo milé, když jsem ve třídě jediná kdo si nemá s kým povídat, protože většina lidí na sebe stále pokřikovala rodným jazykem a já měla smůlu. Takhle se němci bavili anglicky a já mohla s někým konverzovat.
Teď z autobusu vystupovala první várka aupair - ráno totiž pro nás přijel velký autobus až ke kampusu, my už den předem věděli číslo autobusu a jelikož dost lidí zůstávalo na okraji New Yorku směrem na Boston, tak nás spojili do jednoho busu.
Byla jsem hodně zvědavá, jak budou rodiny reagovat na aupair a to bylo tak milé. Měli bilboardy, nápisy, někteří balónky a také květiny. Jak jsem na to koukala, tak jsem musela brečet, už toho bylo vrchovatě. Skoro všechny jsme tu bulely a říkaly, že nechceme brečet před našimi rodinami, ale mám pocit, že to nedám. Uvidíme. Dokončím článek po shledání s rodinou, abych Vám mohla říct nejčerstvější zážitky.
No tak s dvoudenním zpožděním ho dopisuju. Cesta byla náročná a emoce jeli na plné obrátky, Když jsme přijeli na autobusové nádraží, tak příšerně pršelo a já neviděla svojí rodinku, to ve mě samozřejmě hrklo a měla jsem na krajíčku, že na ně budu muset čekat, ale po chvilce se ukázali, všichni, kluci jsou mnohem menší, jak vypadají na fotkách a malá je sluníčko a prostě miminko. V autobuse, ještě než jsem vystoupila, jsem bulela, pak už jsem se držela a byla strašně šťastná, že je vidím na živo. Nejstarší klučina A si se mnou hned začal povídat a to jsem měla moc radost. Po cestě domů jsme vyzvedli večeři, pizza s masovými koulemi, sýrovými tyčinkami a česnekovým chlebem, vše moc dobré, jen česnekový chleba byla vlastně veka, rozříznutá a potřená česnekem.
Večer mi všechno ukázali, hlavně tedy můj pokoj, kde mi řekli ať si udělám pohodlí a vybalím. Jenže to už se se mnou začal bavit i mladší z kluků M a nechtěli chudáci odejít. Mě to nevadilo, byla jsem ráda, že jsem zapadla a že se mě kluci nebojí nebo nestydí se, Když odešli, nechtěla jsem vybalovat, vybalila jsem jen dárky pro ně, protože v autě mi dali hromadu dárkových karet, prý pro snadnější začátek, moc milé. Tak jsem jim dala dárky, nejvíce se A líbili dřevěné puzzle s krkem a zbytek mi přišlo vzali tak, jakože hezké gesto, poděkovali a nazdar. Byla jsem na to připravená, protože o tom psali skoro všude au pair, že je to u nich asi normální.
Večer mi ještě řekli, že se zítra zastavíme pro moje Apple ID, abych mohla používat svůj "služební" Iphone5 - se kterým totálně neumím a bude mi chvíli trvat, něž se skamarádíme. A ptala jsem se jaký je plán na další den, že bych potřebovala nějaké věci z drogerie, balila jsem vše jen v těch cestovních lahvičkách a také nějaké boty nepromokavé na venkovní chození s kluky, protože jsme tady uprostřed lesa a když je ranní rosa, tak bych byla v těch pláťákách co mám totálně mokrá. No a pak jsem myslela, že se ještě osprchuji, ale únava byla silnější a jen co jsem na chvíli položila hlavu na polštář, tak jsem spala. Proto ani žádný článek nebyl. Večer napíšu o tom jak probíhala sobota a neděle.
Zabydluji se dobře a jsou na mě moc a moc hodní, pořád za vše děkuju a oni říkají, že chtějí, abych se cítila co nejvíce pohodlně a jako doma.
Žádné komentáře :
Okomentovat